|                                  
                 
                 Nejvíce dobrých rad jsem dostala od rodičů. Tyto rady měly smůlu, že přišly většinou v  tu nejnevhodnější dobu, kterou byla puberta a první  zamilovanost. 
 Musím přiznat, že jsem  většinou jako hodná dcera  poslechla a rad se držela. Sice jsem v duchu rodičům lála a zaříkávala se, že to bych tedy já nikdy svým dětem neudělala.   A jak to tak v životě chodí až mnohem a mnohem později jsem pochopila, že to mysleli velice dobře, a v jejich radách byla velká  prozíravost a moudrost.
 
 Samozřejmě, že i já  jsem dávala a dávám svým dětem rady, a mnohdy se o moc neliší  od těch, která jsem dostávala od rodičů já :-).
 
 Co mi v životě hodně pomohlo  bylo rčení, které říkával můj táta: „Za života se toho stane hodně a po smrti už nic“.
 
 Když se mi stala nepříjemná věc, musela jsem vyřešit  složitou situaci,
něco nevyšlo, z něčeho jsem byla zklamaná nebo jsem pokazila co se dalo, pak mi vždy přišlo na mysl toto rčení.  Je v něm velká pravda a v dané chvíli mi vždy pomohlo.
 
 Váže se k němu jedna historka, která se mi stala zcela nedávno.
Seděla jsem v čekárně u lékaře a čekání bylo dlouhé. Vedle mě seděl starší manželský pár. Mohlo jim  být okolo 80 let. A jak to tak bývá, začali jsme hovor a o čem jiném než o nemocech.  A pán najednou řekl to, co jsem znala od mého táty:
 
 „No jo, ono se toho za života stane hodně a po smrti už nic“.
 
 Než jsem stačila zareagovat, otevřely se dveře a sestřička volala: „Tak pane Vávro, pojďte dál, jste na řadě“. Oba manželé vešli do ordinace. 
Zůstala jsem sedět a hlavou se mi honila vzpomínka na mého tatínka, neboť jen od něho jsem toto slýchávala, a ještě větší byla náhoda v tom, že já jsem za svobodna Vávrová a tedy můj táta se jmenoval Vávra, stejně jako pán, který vešel do ordinace.
 
 
 
 Kdo mi nejvíce v životě pomohl,  byl můj manžel.
Vdávala jsem se v roce 1978, bylo mi 25 let a mému muži 22 let. Na tu dobu jsem byla už poměrně stará nevěsta a ještě k tomu o tři roky mladší manžel.  Předpovědi trvání našeho manželství nebyly nějak růžové.  Na dítě nejvyšší čas a najednou nic nešlo, jak by mělo. Začaly dva dlouhé roky léčení mé neplodnosti. Bylo to bolestivé, nepříjemné, nervově zatěžující a zdlouhavé. Jednou, když mi bylo po nově předepsané léčbě hodně špatně, můj manžel řekl: „To jsou poslední prášky, které bereš“. „Nebudeme ani první ani poslední pár, který  dítě mít nebude“.
 
 Tak se také stalo, veškeré léčení jsem ukončila a spadl ze mne  kámen, že by mě snad opustil, protože nemůžu mít děti.
 V roce 1981 se nám narodila první dcera a v roce 1988 druhá. Tak takovouhle sílu může mít jediná věta, kterou mi řekl můj muž, s kterým jsem již 36 let a máme dvě krásné a již dospělé dcery.
 
 První čtenářkou mého vyprávění byla  neteř. Řekla, že je to taková červená knihovna. Co jsem napsala je pravda a přesně takto se mi vše přihodilo. 
Myslím si, že je moc dobře, že některé životní příběhy končí jako v červené knihovně.
 
 Eva Dolejší  rozená Vávrová 
 (2014)
 |