Mé krásné dětství jsem prožila uprostřed přírody bohaté na rybníky, rybníčky, tůňky, močálky, potůčky a studánky.
Na mysl se mi vkrádá otázka a ptám se: "Jak je to s vlastně s tou vodou mého mládí dnes".
Dětská léta prožitá v Ondřejově jsou nerozlučně spjatá se třemi rybníky s názvy Seraďák, Louže a Votavka :
Seraďák - dostal dotaci od Evropské unie a je moc hezky upravený k rekreaci a koupání.
Louže - se také díky evropským fondům dala do pořádku a dokonce zde nalezly domov nutrie.
Votavka – v té jsou nyní chovány ryby a už se v ní dávno nikdo nekoupe.
Právě rybník Votavka sehrál v mém životě důležitou roli. Chodila jsem se tam koupat už jako malá holka a hlídali mě moji starší bratři. Rodiče dali na jejich ujištění, že se neutopím, neboť se nikdy nevzdálím od břehu. Tak jsem se tam u toho břehu tak dlouho plácala a namáčela, až jsem se sama bez jakékoliv pomoci naučila plavat v předškolním věku.
V Ondřejovském lese je studánka s pitnou vodou. Jako děti jsme z ní často pily.
V jakém je stavu nyní bohužel nevím.
Byla zde i studánka s názvem " Neřádovka" o které se tradovalo, že má léčivé účinky. Lidé k ní často chodili se džbánkem pro vodu. Obdělávání okolních polí jí však neprospělo a bohužel již neexistuje.
V lesích pak byly různé tůňky a močálky, které již nejsou, neboť nepřežily těžbu dřeva.
Chtěla bych zavzpomínat na jeden lesní rybníček, v kterém žili čolci.
Můj největší kamarád z dětských let byl Mirek Tesařík. Byl starší a tak byl hlavním zdrojem nápadů, jak strávit odpoledne. Jednou jsme se dohodli, že půjdeme na čolky. Těm se velmi dobře dařilo v malém lesním rybníčku v nedalekém listnatém lese. Sehnali jsme si pětilitrovou sklenici. Náš cíl byl, nachytat několik čolků a o ty se pak u nás na dvoře starat.
Moc jsem se na to těšila. Zážitek byl umocněný tím, že mi zrovna maminka koupila nové sandály. Pamětnice si jistě vzpomenou na plátěné páskové boty, kde každý pásek zářil jinou barvou. Byl to hit a byla jsem na ně velice pyšná. Tak v těchto krásných sandálech a se sklenicí v ruce jsme s Mirkem vyrazili na čolky.
Boty zaznamenaly první šrámy již cestou lesem. Neprospělo jim, ani když jsem je namočila při lovení čolků. Radost z úlovku kazil pohled na nové sandálky, které už nezářily barvičkami na dálku.
Vrátili jsme se k nám domů. Na dvoře byla zrovna moje maminka a její pohled na sandály nevěštil nic dobrého. Ve snaze vše zachránit jsem přinesla teplou vodu a kartáč. Snažila jsem se boty vydrbat. Výsledek byl hrozný. Špína se rozpila a z krásy nových bot již nezbylo nic.
Večer jsem si doma čistila zuby a byla jsem jen v noční košili. Mé mamince padl zrak na sandály a pak na mě. Jak jsem nebyla nikdy bita, tentokrát jsem to schytala přes zadek právě těmi zničenými botami.
Dodnes se na to v naší rodině s úsměvem vzpomíná, jak jsem byla na lovu čolků a jak to dopadlo s novými sandály.
Odešlo mládí, už mnoho vody od té doby uteklo a také se mnoho vody kamsi ztratilo. V mém rodném městečku bylo dobře postaráno o rybníky. Studánky, tůňky a lesní rybníčky civilizaci, bohužel, nepřežily a zůstanou jen v mých vzpomínkách.
Eva Dolejší
(2015)
pokračovat:
