|                                    
                 
                
                    Své vyprávění o tom, jak si náš dědeček babičku bral, musím začít trochu šířeji, abych čtenáře přivedla do místa děje a co svatbě vše předcházelo.
	Můj dědeček i babička pocházeli z Ondřejova u Prahy. Ondřejov je známe městečko, hlavně svou hvězdárnou, kterou založili bratři Fričové, ale  to  není v tomto příběhu důležité. 
 Dědeček bydlel se svými rodiči a sourozenci v lese zvaném Hlavačov, kde byla  hájovna a dvě usedlosti. Hlavačov patřil do panství k zámku Komorní hrádek a tehdejší majitelé tam chtěli mít jen hájovnu. 	Navrhli proto rodičům mého dědy, aby se přestěhovali do městečka Ondřejova  a výměnou jim za jejich usedlost dali přímo na náměstí hospodu s malým statkem. Rodina Vávrových, jak se můj děda jmenoval, se tedy  přestěhovala z hlavačovských lesů  do Ondřejova. 
	V Hlavačově ale přeci jen  po nich něco zbylo a to dřevěný vysoký  kříž, který tam otec mého dědy nechal postavit. Dodnes se mu  říká Vávrů kříž. Nechal ho postavit na připomenutí události, ze které zázrakem vyvázl živý.  Jednou se  vracel s koňmi a povozem domů. U cesty viděl ležet ve škarpě ženu, a muž, který tam s ní byl, na otce mého dědy mával. On tedy zastavil povoz, neboť si myslel, že potřebují pomoc a jsou v nesnázích. Žena ale byl převlečený muž a byli to dva lapkové, kteří ho ošklivě pobili a vše mu ukradli. Kříž nedávno obnovil náš příbuzný, který je tesař a jsme za to velmi rádi. Rodina Vávrova tedy začala hospodařit na statku a hospoda byla pronajímána.
 
 Náš  děda byl ženatý dvakrát. První manželka mu byla dohozena. Byla to bohatá dcera řezníka z Prahy. Na tu dobu bylo nezvyklé, že měla dceru Jindru za svobodna. Spolu měli holčičku Věru. Když byla Věruška ještě v peřince, přišla i do Ondřejova v roce 1918 Španělská chřipka a na ní  dědova první žena zemřela. 
Přímo nad Vávrovými bydlela rodina Vomáčkova, tito měli 10 dětí a mezi nimi byla i naše budoucí babička. Ta se v tu dobu vrátila ze služby ve Vídni a žádnou známost neměla. Rodiče jí prý řekli, že  Vávra je vdovec, je s malými dětmi sám, ať si ho vezme a postará se o děti. A tak se i stalo a  došlo k tomu, že si naše babička našeho dědu vzala. Nevíme přesně, jak byla děvčata velká, když se babičce, které bylo 36 let a dědovi, kterému bylo 40 let narodil můj tatínek Josef.
 
 A jak šel život dál.  Josef vyrostl a vzal si mou maminku a měli spolu 3 děti, já jsem byla nejmladší dcera a bratři jsou o 4 a 5 let starší. Jako dítě si pamatuji, že děda s babičkou bydleli na vejminku a já s bratry jsme u nich často pobývali. Babička měla  k čaji vždy perníčky, v pytlíku byly bíle polévané a pak ty čokoládové, které však byly nejdříve vybrané a snědené. Babička, když už byla starší, každý rok jela do lázní a měla s sebou plný kufr krásných šatů a korálů. Na promenádě jí to muselo opravdu velmi slušet. To už děda živ nebyl . A pak mám na ni  ještě jednu vzpomínku. Můj tatínek vedl naši hospodu a pak, když mu ji vzali, v ní byl zaměstnán. Babička, které bylo již okolo 80 let, ji  každý den uklidila a za to se odměnila sladkým likérem, který si v hospodě  tajně nalila.
 
 Děda byl velmi  pracovitý člověk i přesto, že měl hendikep. Kulhal na jednu nohu, kterou mu jako malému klukovi jeho kamarád prostřelil puškou při hře ve stodole. Děda hrál na harmoniku a krásně zpíval a tak si ho často zvali lidé na nejrůznější oslavy, svatby a zábavy. Dědovi pak do klobouku dávali peníze a nevím jak to dělal, ale vždy je přinesl strašně zmačkané. Moji starší bratři měli za úkol  peníze vyžehlit a opravdu v tom byli dobří. Já, jelikož jsem byla malá a záviděla jsem jim, tak i mě toto bylo dovoleno a mohla jsem žehlit, ale jen ty kovové.
 
 Děda i babička spolu žili šťastně  dlouhá léta, děda zemřel v 80 letech a babička v 87 letech.
 Josef Vávra 1883-1963.
 Růžena Vávrová 1887-1974.
 
 Jsem ráda za toto téma v literární soutěži, neboť jsme si s mou maminkou, které je nyní  85 let, udělali při čaji příjemný večer vyprávění a vzpomínání na naše předky, který ona zakončila slovy:"... ale Evičko, to už je vše tak strašně dávno."
 
 Eva Dolejší rozená Vávrová
 (2013)
 |