Na 8. března, tak jako již více než sto let, připadl i letos svátek MDŽ. Ne, že by to pro mne byla nějaká novinka, z recese obíhám ženy v nejbližším příbuzenstvu a rozdávám provokativně červené karafiáty se slovy: ,,Zde máš rudý hvozdík a přeji ti pěkný svátek žen, když už jste si to vydupaly..."
Letos to pro mne ovšem bylo jiné. DP nás vybavil cedulí za okno a v počítači nahraným hlášením: ,,Vážené dámy. Dopravní podnik Vám přeje hezký svátek MDŽ" s instrukcí,že je třeba toto hlášení pustit jednou za trasu, aby byly ženy potěšeny, ale zároveň tímto nebyly obtěžovány.
Co jsem ovšem nečekal bylo, že/jak na toto hlášení budou ženy reagovat. Obecně se dělily do několika skupin:
1) Náctileté. Povětšinou to přešly rozpačitým mlčením,či chichotáním.
2)Ženy kolem třicítky až čtyřicítky. Protože nezažily bujaré oslavy tohoto svátku v dobách ČSSR, omezily se na ,,Děkujeme"
3) Pamětnice.Tato skupina okamžitě opustila rozbor situace na Ukrajině (byť to před vypuknutím konfliktu byly odbornice na virologii) a začala vzpomínat na doby minulé, kdy se tento svátek slavil, řekněme, organizovaněji.
Ovšem pár hlášek bylo...
*DP si vzpomene, ale ten můj blbec mi nepřinese ani karafiát...
*V JZD jsme dostaly aspoň vázu nebo sadu kapesníků. Teď už v práci nic nedaj...
*Jojo... MDŽ. My dostaly kytky a chlapi si zmastili rypák...
* Jak to řeklo ,, Vážené dámy" myslela jsem, že nás řidič za něco zdupe...
Nejvíc mě dostala babča, která při vystupování poděkovala za přání a na stolek hodila tři bonbóny Slávia s tím, že jsem ji pogratuloval a panáka si spolu dát nemůžeme.
Pokračovat:
