Předem chci zdůraznit, že nejsem zaujatý proti žádné skupině obyvatel, ale jedna grupa je fakt studnice příběhů. Ano, jsou to důchodci. Vím, že jím jednou i já budu(dá-li tomu tak božstvo, na jehož existenci nevěřím), ale doufám v zachování zdravé mysli a úsudku...
Jezdím s busem sice jen chvíli, ale už mám natipované asi čtyři exempláře, které když jen uvidím, je mi jasné, že bude opět rodeo..
Nevím, z jakého důvodu si oblíbili sedačku první vpravo vedle řidiče, a hlavně se domnívají, že na ni mají svaté právo.
Dnes mi nastoupil nevidomý asi čtyřicátník. Tito lidé mají můj obdiv, protože cestují po městě nezřídka sami. Zpravidla nastoupí a sednou si na místo hned vedle dveří. Je to samozřejmě logické, přece hůlkou nepomlátí půl autobusu, aby našel místo. Blížím-li se k zastávce, kde nevidomý stojí, většinou automaticky "běžný cestující" místo uvolní. Ovšem jen běžný.
Zmíněný nevidomý nastoupil u Průmyslovky a u Muzea stál na zastávce "pán, jenž má místo rezervováno". Chodí celkem obstojně, byť je vyzbrojen francouzskými holemi..
Věděl jsem, že se blíží konflikt.
Pán vlezl do busu a postavil se před nevidomého se slovy: „Tak mě snad pustíte sednout mladíku! Nevidíte že mám hole?“
Porušil jsem zásadu „nepískej jim to, nejsi-li požádán" a zahlásil jsem: „Obávám se, že tento pán Vás opravdu nevidí..“.
„No bodejť by mě viděl, když má brejle proti slunci i když nesvítí!“
Nevidomý se jen uculoval a pronesl: „Trváte-li na tomto místě, uvolním ho.“
Až poté dědek pochopil, že je za blbce...
Pokračovat:
