....
Jedno setkání, jeden pohled, jeden letmý dotek... možná mohlo být všechno jinak, kdybych do malé zapomenuté lahvičky na Karlově mostě vložila jen malý vzkaz. Možná...
Do svítání chybí jen kousek, skrze husté mraky podzimního rána se jen s námahou prodírá světlo.
Rackové se probouzejí a pokřikují na sebe… Na mostě se probouzí další den… další den slavného a opěvovaného… Prodejci se zvolna trousí na svá místa a rozkládají zboží na prodej… rozjíždí se nový den… den plný lidí co chtějí vidět Karlův most… památky, chtějí nasát atmosféru příběhů vrytých do kamenů mostu. Jejich kroky se pomalu rozléhají v dláždění a den, takový jako mnoho jiných se rozbíhá.
Ty tu stojíš osamělá a prázdná… bezduchá…jakoby nepřítomně. Splnila si své a víc už tě není potřeba… není nikdo koho by si zajímala víc, než jen jako odpad. Stojíš tu tiše na ledovém kameni plném historie… malá, bezcenná a opuštěná… Stojíš tu v jakémsi očekávání, třeba ještě jednou tě někdo bude chtít vzít do dlaní a pohladit tvé hladké tělo… třeba by se ještě našly rty, které by tě chtěli mít blíž… tak blízko až by se tě dotýkaly… Stojíš tu a čekáš…osud věcí příštích…
V prvním slunečním paprsku se zalesknou kapky, které na tobě zanechala ranní rosa…nebo snad je to pláč… možná jen neslyšně pláčeš. Možná ty sama tušíš jak marné je to čekání… jak marné jsou touhy, co v sobě ukrýváš. Možná už víš jak krutý a bezcitný umí život být… možná… kdoví, jaká hra se skrývá za tvou samotou. Kapky se ve slunci zalesknou, rozprostřou do okolí své duhové odlesky a prolnou do zvuků strun houslí. Pomalá, smutná melodie se odráží od ledového kamene, od očí, které tě nevidí… odráží se a plují vodou, vsakují se do větru, do obrazů… Jakoby tyhle housle chtěli všem říct o tobě… o tvé samotě… o tom, že tady ještě jsi a že tu čekáš…
Myslím na tebe… myslím na to, že jsem možná měla na malý kousek papíru napsat pár slov… nebo třeba jen úsměv… a měla jsem ti jej dát, abys věděla, že tady nejsi sama. Vzít tě ještě alespoň na malou chvilku do rukou a dát ti pocit, že tu ještě jsi k něčemu užitečná… Poslala bych tě po vlnách hučící řeky a třeba by tě potěšilo, že můžeš předat vzkaz… melodii houslí…touhu… pár kapek rosy…
Nic z toho se nestalo… jen ve vzpomínce vkládám vzkaz, malý srolovaný papírek s úsměvem a je mi líto té ztracené chvíle. Vzkaz v lahvičce co nikdy nedopluje…
pokračovat:
