Dřív než se člověk vypraví na nějaký ten ples, bál a nebo tancovačku, měl by se naučit tančit, a kde jinde, než v tanečních. Vzpomínám na ně velmi ráda. Absolvovala jsem je v Říčanech, ve městě, kde jsem studovala gymnázium. Mezi účastníky kurzu, pokud si dobře pamatuji, nebyla přímo z mého rodného Ondřejova ani jedna holka a ani jeden kluk. Rodiče byli tak zaneprázdněni prací, že mi garde nikdy nedělali. Cítila jsem se velmi dobře, neměla jsem mindrák z toho, že mě někdo od nás vidí, že mi něco nejde, nebo že nemám tanečníka dle mého gusta, což se v tomto mladém věku velmi řešilo a sledovalo.
První hodiny začínaly ostýchavě. Kluci nalepení na jedné stěně sálu a děvčata na druhé straně. Vše se ovšem změnilo po několika výukových hodinách. Slečny a mladí pánové se blíže poznali a začalo párování. Při volence se pak stálo doslova krok od sebe a hlavně od toho s kým jsme chtěli být v objetí při tanci. Důležitou roli zde hráli i tak zvaní "náhončí", to byli starší kluci, kteří pomáhali s výukou a jelikož bylo děvčat vždy víc, tak si i zadávali. Proč se jim říkalo "náhončí"? To proto,
že honili kluky z výčepu a z různých koutů kulturáku, aby šli vyzvat děvčata k tanci.
Měla jsem tam dva nápadníky, oba byli spolužáci z vyššího ročníku z gymnazia. Jednomu jsem nakonec dala přednost a nějaký čas jsme spolu i chodili. Je zajímavé, že si nevzpomenu na jeho příjmení. Druhý se jmenoval Medřický. Proč si to pamatuji? V tanečních si namluvil mou spolužačku Stáňu Vojáčkovou a když vystudoval práva, tak se vzali. Stáňa mi jednou na abiturientském srazu řekla, že ji Medřický ze začátku manželství v legraci předhazoval: "Kdybych si vzal Evu Vávrovou, tak jsem vyženil hospodu".
Mám na taneční jen ty nejhezčí vzpomínky, okořeněné první láskou a hlavně jsem se naučila velmi dobře tancovat, což mi otevřelo dveře na akce s tanečním parketem.
Ondřejovské plesy a bály jsem v mládí absolvovala pravidelně všechny. Pořádaly je místní spolky - myslivecký, hasičský, sportovní, baráčnický atd .
Můj nejoblíbenější byl maškarní ples. Každý rok měl jiné téma a v tom stylu byl i vyzdoben taneční sál, což dělalo neopakovatelnou atmosféru.
Nezapomenutelný zážitek byl, když jsme se s kamarádkami domluvily a udělaly jsme si nádherné masky prasátek. Na sál jsme doslova vlítly za mohutného kvičení, válení se po zemi a nacvičených choreografií. Měly jsme ohromný úspěch, vyřádily jsme se a moc jsme si to užily.
Tancovačka je zábava pod širým nebem. V Ondřejově je to "Slavnost májů".
"Máje" jsou krásná tradice a dodnes se nejen v Ondřejově, ale i okolních vesnicích drží. Chlapci postaví svobodným dívkám břízku. Děvčata ji ozdobí proužky barevného krepového papíru. Přesně v jednu hodinu odpoledne zahraje poprvé živá kapela na náměstí a tím začíná pochod od jedné břízky k druhé. Tanečníci vyvedou svobodnou dívku na dvůr a nebo na silnici před dům a tam s ní a ještě s ostatními členy rodiny zatančí na dvě nebo tři písničky. Dostanou občerstvení a nezbytnou štamprličku. Do kasičky přibude nějaká koruna a jde se k dalšímu domu. Ti, kteří mají odtančeno, se přidají k průvodu za muzikanty.
Zde musím popsat mé každoroční trápení. Jako dcera hostinského jsem tancovala vždy poslední, protože u hospody na náměstí průvod končil. Za mého mládí tancovalo i čtyřicet svobodných děvčat. Takže než přišla řada na mě, byli muzikanti i tanečníci už hodně společensky unavení. Není se čemu divit, maminky děvčat se předháněly v co nejchutnějším občerstvení. Nejhorší ale bylo pro muzikanty a tanečníky vydržet tu různorodost podávaného alkoholu. Když jsem tedy konečně, jako poslední přišla na řadu já, tóny byly falešné a krok tanečníka vratký a na to se koukal celý Ondřejov. Dnes se tomu směji, ale tenkrát jsem to brala tragicky.
Na úplný závěr slavností následuje staročeská beseda a kácení máje na náměstí. Večer je vždy zábava. Společensky unavené hudebníky nahradila druhá kapela a tančilo se až do rána.
Vesnické zábavy patřily k nejoblíbenějším akcím pro nás mladé. Naše parta chodila i do okolních vesnic, samozřejmě pěšky. Mezi nejoblíbenější patřily zábavy v v Lensedlích. Tam jsme se vždy odvázali a když začali hrát Ondřejovská chasa mladá, vylezli jsme na stůl , chytli se okolo ramen a zpívali tu naši "hymnu". Pořadatelé nás znali a tak ani neprotestovali. Byl to krásný čas mládí, který mi nikdo z mysli nevymaže.
Zavzpomínám i na dobu, kdy mi bylo cca 12 - 13 let. Tenkrát jsme bydleli v malém bytě skoro na konci Ondřejova. Vždy když byl ples, byli naši oba v hospodě. Tatínek obsluhoval hosty a maminka vařila půlnoční večeři knedlo-zelo-vepřo muzikantům. Bratři tančili a já byla doma sama. Tenkrát bylo zvykem na ples objednávat dorty. Lidé si je kupovali a nosili z plesu domů. Já jsem si vždy směla vybrat 5 (slovy pět) dortů (nebyly tak velké jako dnes) a odnést si je domů, za to, že jsem byla skoro celou noc sama. Jednou jsem dostala celý batul, to byl čtyřhranný dort a já jsem stále ukrajovala a ukrajovala až nezbylo nic. Maminka se nestačila divit, že jsem ho celý snědla. Byly to krásné sladké večery.
Perlička na závěr. Vdala jsem se za muže, který do tanečních nechodil, tancovat neumí a tak jsem toho za 40 let manželství už moc nenatancovala. O to raději vzpomínám na protančené střevíce v mládí.
pokračovat:
