Spolucestující: Monika - moje dcera - dobrá parťačka na cesty.
Nikdy jsem nebyla v cizině na poznávacím zájezdu. Vždy to byly tzv. válečky u moře. Je pravda, že občas se nějaký výlet uskutečnil, ale daly by se spočítat na prstech jedné ruky. A to je fakt málo na to, že u moře jsem byla od Moniky tuším 4 let každý rok, a nyní jí je, jak sama říká, krásných 28 let. Slanou vodu jsem tedy okusila několikrát v Itálii, Španělsku, Francii, Řecku, Bulharsku na Malorce i v Tunisu.
Nyní jsem se dozvěděla o zážitkovém výletu do Dubaje pro 50+. Když jsem si přečetla program a porovnala to s cenou, která klesla na 9.980 Kč na týden do
hotelu se 4* a se snídaní, a Monika, jelikož je ještě mladá, připlatí jen 2.000 Kč, tak bylo rozhodnuto. V pondělí se koupil zájezd a v pátek se letělo. Ačkoliv letadlo dvakrát nemusím, 6 hodin mi pohodlně uteklo i díky tomu, že jsme měly štěstí a dostaly "nouzák" (sedadla u nouzového východu), takže nožky se mohly krásně celých 6 hodin protahovat do prostoru.
V Dubaji na letišti už bylo vidět, že to asi opravdu bude bezpečná země, jak mě ujišťovali v cestovce. Přísná prohlídka zavazadel, sken očí a už nás měli. Celá Dubai je pod kamerovým systémem. Jinak vše probíhalo standardně, na letišti čekala delegátka a konal se přesun do hotelu v emirátu Sharjah. Na uvítanou jsme dostali welcome drink, v případě emirátů jen džus, na alkohol tam nikde nenarazíte. (I když..., v některých velmi drahých hotelech a za velmi drahé ceny ho lze pořídit.)
Byla informační schůzka, kde se kupovaly zájezdy, koupila jsem si vše, co se dalo. Když letím takovou dálku a za účelem poznat jejich zem, nebudu sedět na hotelu.
Takže i s povinným spropitným 407 EUR. Povinné spropitné 10 EUR se později ukázalo jako velmi výhodné. To znamená, že nikdo nečekal s nataženou rukou a odpadlo přemýšlení kolik dát? A je to hodně anebo málo?
A pak šup na pokoj. Odpovídal 4* a milé překvapení bylo pro každou 0,5 litrovka vody, káva, čaj, mlíčko a to denně. Nechyběla lednice, mikrovlnka a rychlovarná konvice. Byl to „správně“ vysoký věžák, v kterém se nedala otevřít okna a klimatizace běžela na 100 %. Takže byla hned pro jistotu vypnuta a již nezapnuta.
V obou hotelech, které náš zájezd vystřídal, byl vždy ve skříni čistě vypraný kobereček na modlení a v rohu na stropě zelená samolepka se šipkou, která určovala směr, kde je Mekka. Jo, zapomněla jsem napsat, že když se vyšlo z letištní haly, tak nás praštilo třicetistupňové vedro a tak to bylo celý pobyt.
Hned první zajímavost, nikde v emirátech nenajdete štětku na WC, všude jsou spršky, které ji nahrazují, a když už jsme u tohoto tématu, nikde na veřejných WC nejsou např. jen papundekly oddělená WC atd. Všude jsou WC, pěkně pod kompletním uzavření. Prostě soukromíčko.
29.10.2016
Po kvalitní švédské snídani na nás před hotelem čeká moderní klimatizovaný autobus. Zabíráme si místo vpředu ve třetí řadě (znám se, jak snáším autobus, teda spíš nesnáším).
V 9:00 hodin vyrážíme do hlavního města Emirátů - Abú Dhabi. Tento emirát je ze všech nejbohatší. Šejk zde má ropu ještě na 120 let. Dříve malá beduínská vesnice je nyní plná mrakodrapů, ani jeden není stejný, projeli jsme podél pobřeží, kde se tyčil jeden vedle druhého. Pro mě Češku je to něco neuvěřitelného, to u nás nikde nepotkáte. Tam jsem si poprvé řekla, že je to úplně jiný svět než ten náš.
Na ostrově Yas Island jsme navštívili závodní dráhu Formule 1. Pak jsme se zastavili v obchodním centru, najedli, občerstvili a jeli do nejkrásnější a největší mešity na světe Shejka Zayeda, která stála 16 miliard dolarů. My ženy jsme se musely celé od kotníků až po zápěstí zahalit, včetně šátku na vlasy. Nesměla být vidět silueta těla, nesměla být bílá barva.
Zde jedna veselá příhoda, převlékaly jsme se v autobuse. Monika si sundala tričko, byla v podprsence a chtěla si nandat černé široké triko. V tom ji spatřila delegátka a hned, že ten náš řidič a náš místní průvodce jsou ještě svobodní kluci, kteří ještě nikdy ani neviděli podprsenku, a to že takto nemůže. Dala jsem před ní baťoh, ale řidič se ještě trochu vyklonil, aby viděl. Druhý den delegátka říkala, že se ptali, co to mělo znamenat, jestli to byla nějaká nabídka? No a je pravda, že řidič už Moniku celý týden nepozdravil. Delegát z místní cestovky byl Afgánec a tomu to určitě nevadilo, protože se na Moniku stále smál.
Před vstupem do mešity následovala kontrola jak na letišti, tedy rentgen a pak mravnostní policie. Jedna paní to podcenila a bohužel jí dovnitř nepustili. Že jsme byly zpocené úplně všude, bylo jasné. Muži, jak už to v arabských zemích je, mohli do mešity v kraťasech a tričku. Dovnitř mešity se samozřejmě zout musí jak ženy, tak muži. Bylo tam strašně moc botníků a tak bylo důležité si pamatovat sektor a číslo přihrádky, abychom zase své boty našli, protože návštěvníků tam bylo tisíce.
To, co jsme viděli stálo za to, to se prostě nedá popsat. Máme to zdokumentované, ale osobní zážitek je osobní zážitek a ten v mé mysli zůstane. Jak jsem výše popsala, jejich náboženství to vyžaduje a tak jsme se my ženy bez řečí přizpůsobily. Nechci sem tahat politiku, ale proč oni nemůžou u nás? Hned jak to bylo možné, tak jsme se zase ze všech těch hábitů vysvlékly. To byla v tom vedru úleva.
Další zastávka byla u 7* hotelu Emirates Palace, kde se např. denně spotřebuje
20 000 čerstvých růži. To žádný mrakodrap nebyl. Ale pěkná rozlehlá budova. Jelikož naše skupina čítala 44 osob, převážně 55+, tak jsme si odhlasovali, že už nechceme do velkoobchodu koberců. Únava zaútočila a stejně bychom žádný nemohli koupit. I tak jsme takovou jednu prodejnu koberců viděli cestou k Indickému oceánu. No a návrat na pokoj byl v 18:30 hod.
Ani jsem se nezmínila, že v SAE mají o 3 hodiny více než u nás.
Ještě jsme ten den s Monikou stihly obchodní centrum, které bylo naproti hotelu. Nějaký ten suvenýr se domů koupit musí. Na závěr dne jsme vyjely s Monikou do posledního patra, kde byl bazén a nádherný výhled na tisíce světel města.
A jelikož je tam WIFI úplně všude, tak jsme se ještě před spaním každý den připojily a zaslaly domů zprávy.
30.10.2016 odjezd od hotelu v 8:30 hod.
Hurá, jedeme se koupat do oblasti emirátu Fujairah, k Indického oceánu.
Cesta byla dlouhá, ale to nevadilo, viděli jsme kus krajiny. Nejdříve okolo nás byla poušť a je zajímavé, že občas se v poušti objevilo ohromné staveniště. Ono vůbec se tam staví a buduje na každém rohu. Často byla poušť ohrazena plotem, to aby na silnici nevběhli velbloudi. Cestou jsme je v poušti sledovali.
Projeli jsme okolo komplexu budov vězení, prý jen pro cizince - přistěhovalce. Jako zajímavost uvádím, že jsme jeli i okolo jejich internátní vysoké školy a bylo to tam podobně střežené jako to vězení. Tam už nebyly žádné mrakodrapy, ale malá sídla. Některé ulice byly identické - jedna strana jako druhá. Sídla měla krásná kovaná vrata. Poté jsme se ocitli uprostřed docela vysokých kamenitých hor. Přejížděli jsme v těsné blízkosti Ománu. Byl doslova přes ulici. Zastavili jsme u tržnice s ovocem a suvenýry. Zde se nacházely i velké plochy s jejich pověstnými, ručně tkanými, koberci. Něco jsme nakoupili a pak už na nás čekal nádherný rezort u oceánu. Takže plavky a šup do vody. Lehátka, osušky, boty do vody, skvělý oběd a pití vše v rámci výletu zdarma.
Po obědě byl odliv a ten nám odkryl spoustu korálů. Někteří měli to štěstí, že okolo nich plavala velká želva. To se nám s Monikou nestalo. Až při zpáteční cestě řekla delegátka, že tam minulý týden plaval i žralok. Voda 29 stupňů Celsia. No nemělo to chybu. Cestou domů nás ještě čekala nejmenší a nejstarší mešita v Bidiye. A také poslední převlékání, aby nám nic nevykouklo. Ale tak přísné jako v mešitě Zayeda to nebylo.
Na hotel jsme se vrátili v 19:00 hod.
Delegátka nám vyprávěla, že ačkoliv to mají ohledně oblečení muslimky přísné, nejsou žádné chudinky. Byla svědkem, jak v obchodním centru jedna muslimka dala muži facku a ten jí ještě poděkoval, nebo viděla, jak ho „majzla“ kabelkou a on se jí ještě uklonil. Informací jsme za dlouhou cestu dostali hodně. Např. jen Emiráťané mohou chodit v bílém hávu s typickou pokrývkou na hlavě. Pokrývka na hlavě je obtočená černou šňůrkou. Touto šňůrkou se velbloudům svazují nohy, aby neutekli do pouště. 20 km by prý pro ně nebyla žádná dálka.
Jinak praví Emiráťané jsou všichni bohatí. A kdyby náhodou se dostali do finančních potíží, šejk z Abu Dhabi je přijme k audienci a pomůže jim situaci vyřešit.
31.10.2016 odjezd od hotelu v 15:15 na pouštní safari.
Dopoledne jsme se koupali v hotelovém bazénu.
No a nyní popíši výlet na pouštní safari a program u Beduínů. Džípy nás dovezly k poušti, bylo jich tam celkem asi 80. Na fotkách se ještě smějeme. Netušila jsem, že pojedeme skoro hodinu po dunách. Mě i Monice je blbě i při prudkém brzdění v autě např. u křižovatky a teď po těch vysokých dunách, a fofrem, a úplně šikmo, okolo nás lítal písek, no hrůza. Naše skupina /6 osob/, jsme chtěli pomalejší jízdu, no ani náhodou. Tak špatně, hlavně mě, ale i Monice a ještě jedněm manželům už dlouho nebylo. Řidič musel zastavit a dát nám pauzu. Úplně jsem se zpotila a klepala. Pak s námi už jel pomalu a nevím, jestli to nebylo ještě horší, ale byl to už jen opravdu kousíček. Nebyli jsme sami, komu cesta nedělala dobře, cestou dokonce zvracel jeden Japonec.
Po příjezdu do kempu jsem si dala coca colu a bylo dobře. U Beduínů jsme s Monikou jely na velbloudovi. Nechaly si namalovat henou kytičku na ruku a vyfotily se v arabském hábitu, mohla se kouřit šíša a byly švédské stoly a břišní tanečnice. Tančil nám také derviš. Delegátka vyprávěla, že dervišové se tomuto tanci učí od mala v klášterech. Oni se točí stále dokola a při tom jsou různé světelné efekty. Když skončí, není znát , že by se jim točila hlava. Prý je to nyní povolené jen pro turisty a tanec trvá cca 15 minut. Jinak je to v Emirátech zakázané, neboť oni takto v klášterech tančili třeba i 4 hodiny. Dostali se do transu a komunikovali tak s bohem. Tedy v Emirátech spíš s Aláhem. Byl to úžasný zážitek a u Beduínů to bylo moc pěkné. Byly jsme s Monikou rády, že jsme to absolvovaly. Ale já na džípy už nikdy!!!
1.11.2016 Stěhování z hotelu v oblasti Sharjah do Dubaje.
S tím, že jsme se přestěhovali z oblasti Sharjah se nám také ulevilo s oblečením.
Sharjah je emirát, kde se hodně hledí na mravnost, tedy i na zahalení žen. Takže pokud byste byla nevhodně oblečená, mohla by k Vám přistoupit mravnostní policie s letáčkem – upozorněním, jak se správně oblékat v jejich zemi. Také jsem ještě nepsala o tom, že páry nesmějí dávat najevo jakékoliv láskyplné projevy a to nejen líbání či jen políbení na veřejnosti, ale ani vodění za ruku, nebo kolem pasu nepřipadá v úvahu. Prý se stalo i to, že někdo ze 7 dní dovolené si pobyl 3 dny v base za nevhodné chování.
V Dubaji je vše o něčem jiném. Je to multikulturní město, takže nějaké oblékání se vůbec neřeší. Konečně v těch 30 stupňových vedrech mohly být i ženy nalehko v šortkách a v krátkých sukních.
Ráno jsme podnikli projížďku historickou částí Dudaje. Muzeum, které jsme měli navštívit bylo bohužel zavřené, ale jako kompenzaci jsme navštívili rodný velice skromný dům šejka Zayeda a dozvěděli se historii jejich rodiny a jak vlastně z původní malé osady vybudoval město, známé jako město ze zlata, kde je vše největší a nejvyšší. Tím si nekonkuruje se šejkem z Abu Dhabi, neboť ten má zase vše nejširší a nejrozlehlejší. Šejk Zayeda v Dubai už má ropu jen na 7 let. Hodně spoléhá na cestovní ruch. Bohužel si nepamatuji, kolik je tam ročně turistů, ale jsou to milióny. Všechny letecké společnosti šetří, především na jídle. To Emirates Airline zase vsadila na luxus a výborný jídelníček a jak se zdá, vyšlo to. A hlavně si prý těch 7 emirátů v SAE pomáhá.
Delegátka nás vzala na komerční obsáhlou přednášku v jednom velkém dubajském zlatnictví. Smůla - v našem zájezdu nikdo po zlatu netoužil a tak se nenakupovalo.
Druhá komerční zastávka byla v obchodě s koženou módou. Zde jsme dostali welcome drink - samozřejmě nealko, byla to výborná čerstvě vymačkaná šťáva z pomerančů a byla pro nás uspořádaná módní přehlídka. Zde už některé dámy neodolaly a bundičku z pravé kůže si zakoupily. Posléze jsme se přesunuli na tzv. Zlaté tržiště. Zde bylo tolik druhů koření a nejrůznějšího zboží, že z toho šla hlava kolem. Nejvíce nabízený šafrán jsem si tedy nekoupila, ani bych nevěděla, jak s ním vařit. Ale bonbónům z velbloudího mléka, které vypadaly jako kamínky jsem neodolala a byly výborné. Všude nám dávali ochutnat jejich specialitu a to byla mandle ve fíku a celé zalité čokoládou, výborná pochoutka. Domů jsem rodině sáček koupila. Za zmínku stojí i vodní taxi, kterým jsme se přesunuli. Byla to taková otevřená loď, kde se sedělo po stranách. Na rozdíl od všeho nejmodernějšího, toto byly historické kousky.
No a čekal nás opět krásný 4* hotel se všemi vymoženostmi a ta snídaně, to se nedá ani vylíčit, co vše nám k ní nabídli. No jo, ale žaludek je stále jen jeden.
Večer nás čekal další výlet a to projížďka na tradiční dříve obchodní lodi, kde jsme z lodi viděli ty nádherné osvětlené budovy. Nechyběl program - hudba a opět tanec derviše. Celou dobu se stoly prohýbaly s tradiční, a musím říci, že velice dobrou a chutnou arabskou kuchyní. I zde jsme si nechaly s Monikou namalovat henou obrázek na ruku. Měl vydržet 10 dní, ale týden nepřežil. Nevadí, braly jsme zaplacení za něj jako příspěvek potřebným. Lodí se jelo až k Perskému zálivu.
02.11.2016
Čekala na nás moderní Dubaj. Přesunuli jsme se do čtvrtě Dubai Marina. Ty mrakodrapy vystavěné okolo umělé zátoky braly dech. Neumím to vůbec popsat, co to pro mě, která žije v Čechách a na svých dovolených sjezdila jen přímořské evropské státy, bylo za podívanou. Ta výška staveb, ta různorodost. Na každé budově heliport, což je vlastně nutnost z bezpečnostního hlediska. Toho skla třpytícího se v odlesku slunce. No jak stále říkám, úplně jiný svět.
Další bomba byl palmový ostrov s hotelem Atlantis.
V nákupním centru Dubai Mall, který je největší na světě, jsem viděla to ohromné akvárium, ty vodopády, ty luxusní obchody, bohužel nebylo dost času ho projít více, tak jsem třeba přišla o ZOO, o kluziště atd.
Měli jsme zakoupené lístky na nejvyšší budovu světa Burj Khalifu /828m/. A tak hurá na výtah, který má české komponenty, a s ním až do 124 patra /452m/. Neuvěřitelně rychle se s ním jelo, za minutu jsme tam byli. Měli jsme štěstí, žádná písečná bouře, minimální opar, takže viditelnost výborná. To mi šly slzy do očí, že tam můžu být a vidět to. Nepopsatelné. Myslela jsem, že nahoru vyjedu, kouknu, obejdu a pojedu dolů. Ale čas tam nějak rychle letěl, byla jsem tam déle než hodinu a stále uchvácená pohledem. Asi to moc prožívám, ale prostě jsem to tak cítila.
Když mi cestou dolu ve výtahu malinko zalehly uši a nějak mi nešlo polknout, tak to jsem si teprve uvědomila tu rychlost.
No a pak se šlo ven, obhlédnou tu krásku zvenku. Je to stavba staveb. Tak monumentální, jak se leskne v záři slunce.
A to ještě nebyl konec velkých zážitků, jelo se kolem luxusního hotelového resortu Madinat Jumeirsh, a končili jsme na pláži u hotelu připomínající plachetnici - Burj Al Arab. Tento hotel je velice známý, je sice už 20 let starý, ale stále si udržuje vysokou kvalitu. Bohužel si nepamatuji, jak často se zde kompletně mění vybavení, aby byl dodržen nadstandard. Zajímavost je, že z moře je vidět konstrukce, která má podobu ohromného kříže, čili znaku křesťanství, to když se šejk Zayda dozvěděl, zakázal fotografování Plachetnice z moře. My jsme si s Monikou nezaplatily jediný výlet tou rychlou lodí (nevím jak se jim říká) po zálivu. Ale účastníci tohoto výletu říkali, že jim zastavili právě na tom místě, aby si mohli ten kříž v klidu prohlédnout.
Pak čekal nás poslední výlet a to noční Dubaj. Projížděli jsme osvětlenou Dubají,
hlavní třídou šejka Zayda, okolo těch všech mrakodrapů. Také jsme jeli do těsné blízkosti jednoho ze sídel šejka Zayda. Tam jsme se prošli po nádherně upraveném a prostorném parku. Samozřejmě, že sídlo jsme viděli jen z veliké dálky. Byly tam
2 policejní vozy. Za první jsme mohli, ale za druhý ani náhodou. Delegátka nás se vší vážností upozornila, že zde policie samopaly má a opravdu by to nebyla legrace. Pro jistotu, kdyby se snad chtěl najít nějaký vtipálek, to ještě hlídal náš druhý místní průvodce. Po večeři v luxusní restauraci jsme se přesunuli k Dubai-Mallu a k Burj Khalifě a to byl opravdový bonbónek na závěr. Na Khalifě se pravidelně střídaly nejrůznější a nejbarevnější tapety. Nádherný pohled. Poté začalo představení zpívající a tančící fontány. Ze začátku jsem si říkala, že je to jako v Mariánských Lázních, ale když jsem pak viděla v plné kráse tu ohromnou rozlohu a voda začala stříkat do 80ti metrové výšky, tak jsem si řekla, že šejk má zase něco největšího a nejkrásnějšího.
Přemluvili jsme průvodkyni a zůstali jsme ještě na jedno představení, jak fontány tak osvětlení Khalify.
Při zpáteční cestě k hotelu jsme dokonce viděli auto s jednou číslicí v SPZ a to je označení pro šejkovo auto. Auto s 2 číslicemi, to už je auto nějakého přímého příbuzného a pak jsou ještě 3 čísla to je ještě vzdálenější příbuzný. Čtyři čísla už je běžné označení.
Když už jsem u těch aut, tak nejvíce se v SAE prodává Hyunday, neboť má prý nejlepší klimatizaci a to je zde velice důležité. Ale i tak, auta se mění každých
5 - 6 let. Holt písek dělá svoje. Jinak každý jezdí autem. Litr benzinu v přepočtu je za 9 Kč. Na sedmiproudových silnicích platí právo silnějšího, blinkry asi vůbec neznají. Silnice jsou v perfektním stavu. Ještě perlička, víte za co se v Dubai platí nejvíce pokut. No přeci za neumyté auto.
Ještě bych se chtěla zmínit, co dělají obyvatelé např. v Dubai, když je v létě
56 stupňů tepla. Většinu času tráví doma v klimatizovaných mrakodrapech. Oni tam mají totiž vše. Úřady, školy, sportoviště, bazény, kulturu atd. Bydlet bych tam určitě nechtěla.
03.11.2016
Poslední den. Do 12:00 opustit pokoj. V 16:00 odjezd na letiště. Čas jsme s Monikou vyplnily koupáním v hotelovém bazénu na střeše.
Měly jsme i jeden nepříjemný zážitek v letadle, ale s dobrým koncem. Jeden účastník našeho zájezdu, starší pán v letadle omdlel. Letuška dala výzvu, že jeden cestující se necítí dobře a žádala o pomoc, jestli je na palubě lékař. Pán měl velké štěstí, lékaři tam byli 4. Takže dostal tu nejlepší péči a brzo se vzpamatoval a v pořádku doletěl do Prahy.
Cesta 6 hodin v letadle byla dlouhá, ale jelikož se nám opět poštěstil nouzový východ, tak bylo opět kam natáhnout nohy a vzhledem k nočnímu letu a únavě jsem kromě jídla čas prospala.
Byl to pro mě vlastně první poznávací zájezd a hned tolik zážitků, prožitků a poznání. Jsem navnaděna na další. Vždy jsem toužila po New Yorku, ale teď nevím -
po Dubai?
Jestli bych neměla radši letět do Moskvy - na to Rudé náměstí, také by mě zajímalo, jak to tam mají :).
Epilog neboli dovětek
Monice se tam strašně líbilo a tak do Dubaje letěla strávit Silvestra a nastalo trochu rozčarování. S cestovkou jezdíte krásným klimatizovaným autobusem jen s ostatními účastníky zájezdu a ukážou vám jen to nej a nej. Ale když jste tam sami na vlastní pěst, jezdíte místními "sockami" a hlavně s místními lidmi a to jsou jen a jen přistěhovalci - nejvíce Pakistánci, Indové, ale i další národnosti. Není to vždy až tak příjemné. Vidíte i místa, která nejsou všechna "vau". Je pravda, že zase si uděláte na zajímavá místa tolik času, kolik chcete vy a ne delegátka. To je velmi pozitivní.
Metro je velmi využívané. Vagóny v metru jsou jen pro muže, jen pro ženy a smíšené. Smíšené pak rozděluje čára a na jedné straně stojí muži a na druhé straně ženy. Jsou i Gold Class vagony, ale také na gold tikety a tam má každý zaručeno pohodlí, ale také si za to patřičně zaplatí.
No a samostatná kapitola je Silvestr u Burj Khalify. Monika říkala nikdy více. Do mnoha zón se nedostanete, jsou jen pro VIP. Tak zbyl velký park a to opět s
místními, tedy s přistěhovalci. Aby se tam bylo kam posadit, zaujala Monika místo s kamarády už 8 hodin před půlnocí. Ohňostroj, který vycházel z Kalify byl krásný jen ze začátku. Později ho už zakrýval dým. No ale nejhorší prý byla zpáteční cesta k metru, kdy se šlo krok sun krok a obklopeni místními. Došlo i k rvačce, ale to okamžitě zasáhla policie a obušky to rozehnala. No ale kraťásky Moniky a její kamarádky nenechaly klidnými muže, kteří šli za nimi a hold zažily tzv. ošahávačku - na stehna, na zadek. Když se otočily a ozvaly, každý dělal, že nic. Nakonec je vysvobodila policajtka, která je zahlídla a pustila je mimo koridor.
A to se tam prosím vůbec nepije alkohol. A je to tam velmi hlídané. Kdyby byli ti muži usvědčeni, tak tam jsou za to velmi přísné tresty a snad i vyhoštění. Místní prý raději s vámi ani sami nejedou ve výtahu, aby nebyli nějak obviněni a nedovolí se vás ani dotknout. No ale dav udělal příležitost a anonymitu. A ještě jeden zážitek, návštěva aquaparku, u vchodu dělali velkou bezpečnostní prohlídku a hlavně jim při tom sebrali všechno jídlo a tak Monika říkala, že měla dosud nejdražší pizzu a to za
500 Kč. No, ale hladu neporučíte. Tak to pár zážitků z cest na vlastní pěst.
Já bych se moc ráda do Emirátů vrátila, ale už jen na tu mou oblíbenou "válečku" u moře, tedy tam u Perského zálivu. Jsou tam nádherné rezorty.
|