Bylo pozdní odpoledne, kdy jsme se vraceli z pracovní cesty do Mladých Buků. Můj muž mi chtěl ukázat Havlův Hrádeček, který je postaven hned vedle zříceniny hradu Břecštejn. Serpentinami jsme se proplétali, jako bychom jeli někam na konec světa. Nicméně po pár kilometrech se před námi vynořilo v jedné prudké zátočině osamocené stavení v lese.
„Tak to je ono,“ prohlásil můj muž.
Trochu jsem byla zklamaná, název ve mně evokoval představu skutečného malého hradu, a ne obyčejné chalupy.
Zastavili jsme v další zatáčce na odbočce k jinému, stejně osamělému stavení. Zamkli jsme auto a vydali se s naším psem ke zřícenině.
Cesta vedla těsně kolem Havlova domu a zdálo se, že v domě někdo přebývá, neboť před ním stálo auto a pohybovali se tam nějací mladší muži. Na zahradě viselo prádlo a také některá okna byla otevřená. Prošli jsme kolem a vyšplhali se k hradu. Obloha se náhle zatáhla a schylovalo se k dešti, k letní bouřce.
Můj muž se rozhodl udělat si na zbytcích hradních zdí svůj přírodovědný průzkum a já se psem jsme zatím prolézali hrad. Všimli jsme si, že se kolem hradu pohybuje nějaký muž v montérkách. Vypadal jako řemeslník, co hrad obhlíží, jakoby tam chystal nějakou opravu. Manžel mi ale polohlasem pošeptal, že je to určitě ochranka, která nás sleduje. Nic neříkal, nic nám nezakazoval, takže jsme se chovali jakoby tam vůbec nebyl. Obloha se zatahovala čím dál víc a manžel se ještě chtěl podívat pod hrad. Sešli jsme dolů po turistické stezce, která vede lesem a míjí zahradu Hrádečku. Tajemný muž v montérkách někam telefonoval a za chvíli jsme jej ztratili z dohledu. Můj muž jako správný detektiv to ohodnotil, že už nás viděl odcházet a proto se mohl vrátit, neboť vzduch začal být čistý.
Jenže my jsme došli kus cesty a rozhodli jsme se vrátit zpět k autu, s čím asi náš muž v montérkách nepočítal. Viděl, že bude pršet a tak naznal, že ti dotěrní turisti spěchali turistickou cestou pryč.
Pomalu se tedy vracíme, když v tom uslyším vysoký ženský hlas, jak volá:
„Šugar, Maruško, vraťte se, k noze!“
To je snad hlas Dáši! Další povely pro její dvě feny jasně potvrdily, komu hlas skutečně patří. Psi se hnali k nám a na obzoru se vynořil i prezidentský pár. Dáša v bundě a Václav v jeho vínovém svetru a hnědém saku.
Těžce dýchal, Dagmar ho podpírala, aby mohl popadnout dech. V závěsu za nimi šli dva nenápadně nápadní muži z ochranky, kteří byli naší přítomností tak zaskočeni, že se nikdo nezmohl ani na slovo. Pomalu jsme se přibližovali a veškerá pozornost se obrátila na naše psy. My měli psa Dennyho, a přítomnost dvou fen ho natolik rozrušila, že byl schopný se o jednu z nich s tou druhou poprat.
Začal na ně vrčet, radši jsme ho vzali do náruče, aby nedošlo k nějakému maléru.
S prezidentským párem jsme se pozdravili, prohodili pár vět na adresu psů. Byli jsme jejich náhlou přítomností překvapeni, tak jako oni, že můj muž, vášnivý fotoreportér, ani neudělal společnou fotku. Po chvíli jsme se rozloučili a každý jsme pokračovali svým směrem dál.
Ochranku zřejmě vůbec nenapadlo, že bychom se mohli v půli cesty otočit a vrátit se.
Tak jsme se v lese u Hrádečku jen tak bez ohlášení potkali s naším prezidentským párem naprosto neoficiálně na podvečerní procházce...
Docela jsem je v té chvíli litovala, nechtěla bych si to s nimi vyměnit, chodit na procházku s ochrankou v zádech.
Svoboda je po zdraví asi skutečně to nejcennější, co člověk může mít.
Pokračovat:
