Jak plynul čas, zvykali jsme si na nový životní styl a učili jsme se
jeho přednosti a výhody. Vždyť město bylo stále kousek od ruky a zezačátku
jsem se tam vracela v několikahodinových, zdlouhavých výpravách po obchodech
a vysedávání nad zmrzlinou, nebo kávou, ale moje nájezdy na město byly rok
od roku řidší. Nakonec tady po četných stavebních úpravách vzniklo pohodlné
hnízdečko na bydlení i podnikání. Pominu-li mračna komárů, ohavných much,
pavouků, roje obrovských vos, kterým jsem začala říkat mutanti,
a se kterými jsem vedla urputný boj, který konečně pro mě vítězně skončil
po zabudování sítí proti hmyzu, tak pocit svobody a volnosti tady byl božský.
Ovšem absolutně nejsem žádný zálesák, ani moc přírodní člověk, a vosy vůbec
představují moji noční můru. Už od okamžiku, kdy jsem jako dospívající dívka
machrovala před kluky a dostala vosí žihadlo přímo do horního rtu při pití
limonády z flašky. A to byla městská voska průměrné velikosti. Tehdy jsem oteklá
jako po botoxu rtů, a téměř slepá, strávila noc na intenzivní péči a byla
jsem ráda, že jsem nepřestala dýchat. Od té doby byla diagnostikována moje
alergie na žihadla a bodavému hmyzu se vyhýbám na sto honů.
Snažím se nedělat rukama větrný mlýn, ale prchám, odcházím, mizím a v době vos
jsem schopná chodit ve skafandru. A než se napiji, desetkrát si prohlídnu
sklenici.
Ironií osudu, první co mě přivítalo, když jsme se přestěhovali sem, bylo vosí
hnízdo přímo ve zdi nepořádně zazděného okna, kterým se dovnitř tlačily, ne jedna,
ale desítky velkých vosích mutantů, tedy sršňů. Po jednom jsem je zabíjela
plácačkou na mouchy a moje zoufalství a odpor nebraly konce. Je s podivem,
že tenkrát jsem nedostala ani jedno žihadlo. Přiváděli mě ale až k infarktovým stavům
a k rozvodovým výhružkám. Teprve plastová okna znovu řádně zazděná a opatřená
sítěmi mě osvobodila od těchto nájezdníků a k rozvodovému řízení nedošlo.
Zažila jsem tady ale i fantastické příhody, jako vytržené z Andersenových pohádek.
Někdy uprostřed noci, když jsem se probudila a nemohla už usnout, podívám se z okna
a v úžasu koukám na tři ušaté pořádné zaječí exempláře, jak skotačí, hopkají, přímo
tancují pod oknem a nad tím vším jasně svítí zářivý měsíc v úplňku. Nekonečné minuty
se nemohu ani pohnout a zírám a hlavou mi běží myšlenka, že tohle můžu zažít jen tady.
Pak mráček zastínil kus měsíce, zajíci odhopkali, já se znovu uložila ke spánku.
A manžel, ten vše samozřejmě prospal.
Někdy museli zajíci se svými tanečky ustoupit lovícímu predátorovi, lišce,
která se plížila nocí se svítícíma očima a mohutným ocasem zametala silnici,
jako v té pohádce o Budulínkovi. Byla to vykradačka zdejších kurníků,
která nakonec doplatila na svou odvahu a k mé nelibosti byla zastřelena.
Jsem si jistá, že doma liščí rodince schází a že na slepičí pochoutku vyšlou
prostě lišku jinou.
A takových drobných, neuvěřitelných epizod bylo stále víc, například ptáci.
Pohled na ně, na tu nekonečnou plejádu druhů, množství a hlavně jejich těsná
blízkost je fascinující. Někdy celá hejna přeletují kolem oken, to když přelétají z pole na pole za potravou,
je jich tolik, že až máte pocit, že jste se ocitli přímo v tom Hitchcokovu hororu „Ptáci“.
Vlaštovky, v poslední době převážně jejich sestřenice jiřičky, přilétají zjara
se svou neodbytnou touhou zahnízdit a vyvést mladé, a neutuchající snahou
stavět znovu a znovu spadlá, zničená, nebo polorozpadlá hnízda. A to na těch
nejnemožnějších místech a využívajíce těch nejneuvěřitelnějších materiálů.
Kromě větviček, listí, kousků bláta, nejrůznějších kamínků, drobečků čehokoliv,
i třeba gumičky do vlásků naší vnučky. Dokonce i v rohu vevnitř naší kuchyně
se pokusily své obydlíčko uchytit, ale to jim bylo záměrně zmařeno.
Pomstily se tak, že si do rána, aspoň mě to tak připadalo, postavily hnízdo
přímo nad vchodovými dveřmi, protože se nenašel nikdo, kdo by jim ho už
poněkolikáté shodil. Kakaly vesele na zem mezi dveřmi a každému, kdo procházel
dveřmi ven, hrozil bezprostřední útok jejich výstřelem přímo do hlavy.
Vlaštovky a jiřičky jsou kapitola sama o sobě. Když nastane jejich čas a ony
se začínají houfovat, chystajíce se k odletu, tak můžete pozorovat celé šňůry
ptáků, rozesetých na telegrafních, nebo jiných drátech. Obsadí i všechny
stromy kolem a střechy domů a tak celé hodiny nehybně čekají na ten správný
okamžik, na nějaký povel shůry, aby se instinktivně daly do pohybu a odletěly
do dáli.
Jsou ale i ptáci, kteří zůstávají. Například v proláklině zdi, nebo snad pod
okapem naší ložnice si vymyslel přezimovat párek soviček. Večer je vídám
nalétávat do hnízda a ráno se probouzím s jejich živým cvrlikáním a vím,
že začíná den a je třeba radostně vstát. To se alespoň domnívám, že si
povídají, když se dobře zaposlouchám.
V neblahé době záplav, byla pole nasáklá vodou, nad níž se vznášela hejna
rodících se komárů, jsme slýchali zvečera až do pozdní noci žabí koncert,
jehož intenzita kvákání byla tak silná, že jich muselo být desítky a vypadalo
to, že jsou docela blizoučko. Kam zmizely, mi zůstalo záhadou dodnes.
S
pokračovat:
